Historie školy a známí absolventi

Historie školy v datech

Několik málo historických dat ze života gymnázia

  • 60. léta 19. století - úvahy o založení českého gymnázia v Přerově, sepsání a odeslání žádosti do Vídně
  • červenec 1870 - sepsána další žádost o zřízení reálného gymnázia, město se zavazuje nést náklady na zřízení a provoz; hlavními iniciátory jsou poslanec zemského sněmu Ignát Wurm, farář Arnošt Vychodil a profesor Slovanského gymnázia v Olomouci Jakub Škoda
  • 3. října 1870 - ve farním kostele sv. Vavřince slavnostně zahájen první školní rok
  • 5. října 1870 - zahájena výuka v domě patřícím městu na Dolním náměstí č. 80
  • červenec 1874 - změna názvu na Státní reálné gymnasium v Přerově
  • listopad 1875 - rozhodnuto vybudovat v příštím roce pro gymnázium budovu; na stavbu vyčleněna částka 102 619 zlatých 8 krejcarů
  • 17. červenec 1876 - položení základního kamene budovy
  • 11. listopad 1877 - stavba budovy dokončena
  • 13. listopad 1877 - zahájení vyučování v nové budově
  • léto 1877 - první maturity na přerovském gymnáziu
  • 28. října 1885 - po nemoci zemřel první ředitel gymnázia Jakub Škoda
  • 1889 - změna názvu školy na C.k. státní vyšší gymnasium v Přerově
  • 1899 - ředitelem gymnázia jmenován Vincenc Vávra
  • 1901 - jako privatistka začala navštěvovat výuku první dívka
  • 1911 - v budově školy instalováno elektrické osvětlení
  • září 1914 - budova gymnázia zabrána k ubytování vojska a výuka přenesena do náhradních prostor mimo budovu
  • březen 1916 - ředitel gymnázia V. Vávra nastupuje dlouhodobou dovolenou a v březnu 1918 odchází do penze
  • 1914 - 1918 - zavedeno střídavé vyučování s výukou dopoledne i odpoledne, včetně sobot; řada profesorů i někteří studenti povoláni do armády
  • 1918 - zrovnoprávněno studium chlapců a dívek; dívky se staly řádnými studentkami
  • podzim 1919 - výuka přesunuta opět do budovy gymnázia, status školy změněn na reálné gymnázium
  • březen 1939 - budova zabrána německými vojáky a přeměněna na kasárna
  • 1939 - 1945 - devastace budovy, výuka probíhá v náhradních prostorách mimo budovu; represe německých orgánů, snižování počtu studentů, omezování kvality i rozsahu výuky
  • 28. května 1945 - zahájení výuky po skončení války
  • 1948 - přijat Zákon o jednotném školství
  • 1953 - podle sovětského vzoru zrušeno gymnázium a zřízena jedenáctiletá střední škola
  • 1958 - jedenáctiletá škola přeměněna na dvanáctiletou a zaveden předmět základy výroby (zrušen na konci 60. let)
  • 1961 - zřízena střední všeobecně vzdělávací škola; po roce 1966 znovu změna statutu na čtyřleté gymnázium
  • 2. - 4. říjen 1970 - oslavy 100 let trvání školy; program v Městském domě a v aule gymnázia; setkání všech profesorů, kteří kdy na škole působili; ve vestibulu budovy odhalena pamětní deska Emanuelu Zahradníčkovi, první oběti fašismu z řad našeho studentstva; do Přerova přijíždí asi 2000 abiturientů gymnázia
  • 1972 - přerovské gymnázium se jako jedno z devíti v republice účastní experimentální výuky předmětu základy techniky a ekonomiky; experiment s tzv. polytechnizací výuky skončil až školním rokem 1989/1990
  • 1978 - dobudována jednopodlažní nadstavba nad tělocvičnou s novou učebnou jazyků a učebnou psaní strojem
  • 1984 - dokončena čtyřpodlažní přístavba v Havlíčkově ulici s prostorami pro sborovnu, ředitelnu, kancelář zástupců ředitele a několik učeben
  • 1988 - na školním dvoře vybudováno hřiště s umělým povrchem
  • 1990 - na konci školního roku 1989/1990 odstupuje ředitel František Sedláček
  • 1991 - vedle čtyřletého zřízeno i sedmileté studium
  • 1992 - škola připojena na internet
  • 19.10.1993 - oficiální název školy změněn na Gymnázium Jakuba Škody v Přerově
  • 1995 - sedmileté studium změněno na osmileté
  • 1995 - oslavy 125 let trvání školy za účasti současných i bývalých vyučujících a mnoha absolventů
  • jaro - léto 1996 - nad přístavbou v Havlíčkově ulici zřízena půdní vestavba s místem pro tři učebny a dva kabinety
  • 1997 - během katastrofálních záplav v Přerově zcela zničeno celé přízemí školy včetně tělocvičny a umělého povrchu na školním hřišti
  • 2003 - zmodernizována učebna JU2 pro moderní výuku jazyků
  • 2004 - zmodernizována učebna biologie a jazyková učebna JU1



Nejznámější absolventi Gymnázia Jakuba Škody
(seřazení podle abecedy) 

Mgr. Jaromír FIURÁŠEK, PhD.

fiurasek

Studium

Jaromír Fiurášek se narodil v roce 1976 v Přerově a už ve svých sedmnácti letech, tedy v roce 1993, reprezentoval Českou republiku na Mezinárodní fyzikální olympiádě ve Virginii v USA a o rok později při stejné události navštívil Peking. Po bakalářských studiích optiky a optoelektroniky na Přírodovědecké fa-kultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračoval tamtéž v magisterském a doktorandském vzdělávání, které doplnil studijními výměnnými pobyty v Izraeli a ve Skotsku. V letech 2003 – 2004 byl spolupracov-níkem při vědeckém výzkumu profesora Nicolase Cerfa v Bruselu.

Oblast současného výzkumu

V současné době pracuje Jaromír Fiurášek ve Výzkumném centru pro optiku Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde se věnuje především kvantové optice a kvantovému informačnímu zpracování.

Ocenění

Roku 2003 získal od zástupců Akademie věd cenu „Česká hlava" v kategorii Doctorandus za své vědecké úspěchy na poli kvantové informační teorie. V tom samém roce navíc obdržel „Ocenění Václava Votruby" za nejlepší doktorandskou práci v oblasti teoretické fyziky.

 


flasarovaFLASAROVÁ Marie, CSc. (rozená Ševečková)
Život

Narodila se v roce 1934 v Rokytnici u Přerova. Studovala na přerovském gymnáziu v letech 1948 – 1952. Dobře si rozuměla s profesorkou přírodopisu. U ní v kabinetě se poprvé seznámila s mikroskopem, který ji provázel celý život. Původně ji zajímala mikrobiologie, příčiny nemoci a především chtěla vědecky pracovat. V letech 1952 – 1957 studovala na Přírodovědecké fakultě brněnské univerzity. Podrobně se zabývala studiem půdních korýšů. Postupně se stala uznávanou znalkyní této neprávem opomíjené skupiny živočichů, podílejících se významně na tvorbě úrodné části půdy. Během svého života navršila počet známých druhů z České republiky z 35 na 42. Jejich přehled zveřejnila v posledním roce svého života v prestižním mezinárodním časopise CRUSTACEANA, který je vydáván v Holandsku. Zemřela nečekaně ve věku 66 let.

Zaměstnání

Prvním zaměstnavatelem Marie Flasarové bylo v letech 1958 – 1963 Krajské vodohospodářské rozvojové a investiční středisko v Teplicích. Tam pracovala ve funkci hydrobiologa. V letech 1963 – 1972 působila jako odborná asistentka katedry přírodopisu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, kde přednášela zoologii. Zřídila tam též pracovní laboratoř pro studenty a základy zoologických sbírek. V roce 1972 byla z politických důvodů z fakulty propuštěna. Teprve v roce 1977 nastoupila na místo zoologa v tehdejším Krajském muzeu v Teplicích. Tam pracovala společně s manželem až do konce svého života.

stejnonozci

S manželem Doc. RNDr. Ivo Flasarem CSc. se seznámila již během vysokoškolského života. Po celý společný život jí byl potřebnou oporou, jak při četných zahraničních cestách, tak při náročných faunistických výzkumech.

Význam

Publikovala velké množství zoologických článků, napsala i řadu odborných prací. Postupně se vypracovala na vynikající odbornici ve svém oboru. Dopisovala si se svými zahraničními kolegy, stala se vědeckou pracovnicí a člověkem, kterého si váží vědecký svět.

 


 

Jiřina HAUKOVÁ

haukova

Život

Jiřina Hauková byla česká básnířka a překladatelka náročné poezie. Narodila se 27. ledna 1919 v Přerově, jejím otcem byl šéfredaktor časopisů Haná a Obzor Karel Hauke. Na přerovském gymnáziu studovala v letech 1930 – 1938. Po maturitě začala studovat češtinu a angličtinu na brněnské univerzitě. V roce 1950 se vdala za Jindřicha Chalupeckého, kritika a výtvarného teoretika, autora zásadního textu Skupiny 42 Svět, ve kterém žijeme. Spolu s ním také přeložila Eliotovu Pustou zemi. 15. prosince 2005 zemřela Jiřina Hauková v Praze, pohřbena byla v Přerově.

Básnické začátky

Její básnický a novinářský talent se projevil již v raném věku na gymnáziu. Už v primě se pokusila napsat pár článků, některé z nich byly otištěny v Mladém světě. Zkoušela také malovat a fotografovat, ale zakotvila u recitace básní a později sama začala skládat. Na počátku básnické tvorby Jiřiny Haukové stály výrazné avantgardní a postavantgardní osobnosti české poezie dvacátého století. V rodném Přerově se jako studentka seznámila s Josefem Kainarem a Ivanem Blatným. Na konci třicátých let spolupracovala s Oldřichem Mikuláškem. Její prvotina Přísluní je pozdní ozvěnou poetismu spíš seifertovského, třebaže se do ní promítly také vlivy poetiky Halasovy, Holanovy, Ortenovy a Mikuláškovy.

Zaměstnání

Po protektorátním uzavření vysokých škol nastoupila do redakce přerovského deníku Obzor. Od roku 1941 externě redigovala rubriku Žena a její svět v deníku Lidové noviny, dále pracovala v knižním oddělení Ministerstva osvěty v Praze i v publikačním odboru Ministerstva informací, kde byl jejím nadřízeným básník František Halas. V období 1947–1950 působila s Adolfem Hoffmeistrem v americkém oddělení zahraniční sekce Ministerstva informací. Během války se v Praze dostala do kontaktu se členy umělecké Skupiny 42, jejíž členkou se stala v roce 1945. Vedle básnické a novinářské činnosti se věnovala překladům, jimiž se také živila v letech, kdy nemohla publikovat. Překládala z angličtiny např. Anais Ninovou, Emily Dickinsonovou, Edgara Allana Poea, Jacka Londona, Johna Keatse, Dylana Thomase, Wil-liama Carlose Williamse, Gertrudu Steinovou aj. V roce 1996 obdržela za svou sbírku Světlo v září prestižní Seifertovu cenu za literaturu.

Dílo

Vydala básnické sbírky Přísluní, Cizí pokoj, Oheň ve sněhu, Mezi lidmi a havrany, Rozvodí času, Země nikoho, Motýl a smrt, Básně, Elegie za Jindřichem Chaloupeckým, Světlo v září.

V knize Motýl a smrt v básni Čtyři elegie vzpomíná Jiřina Hauková na přerovské gymnázium:

"Podzimní sluníčko prosvětluje listovím.
A já každý rok, když se dívám na fotbalové
hřiště před oknem pražského bytu, cítím
tu vůni zralých hrušek a vlahého ořeší.
Vidím otce, jak by šel v průvodu 100 let gymnázia
a jak by byl k smrti dojatý mou básní
v almanachu To je můj kraj..."

 


 

Karel JANOUŠEK

janousek

Rodina a studia

Karel Janoušek se narodil 30. 10. 1893 v Přerově Karlu a Adelheid Janouškovým. Dvouletý Karel však záhy přišel o matku. Otec, úředník rakousko – uherských drah, se ale krátce nato oženil s Boženou Křemínkovou, s níž měl postupně dalších devět dětí. Janouškovi žili v Přerově na Horním náměstí 7. Svá studentská léta prožil Karel na přerovském gymnáziu v letech 1904 – 1912.Byl hudebně nadaný a jako violista působil v gymnaziálním studentském orchestru, se kterým často vystupoval i na veřejnosti. Po úspěšné maturitě pracoval až do začátku první světové války u firmy svého vzdáleného příbuzného.

První světová válka

Po absolvování vojenského výcviku odjel Karel nejprve na italskou frontu, ale již od června roku 1916 bojoval na frontě ruské. Zde padl do ruského zajetí a přihlásil se k dobrovolnické srbské divizi. Z ní se Karel Janoušek dostal do pomalu se rodících československých legií. Jako legionář se zúčastnil mnoha těžkých bitev, mimo jiné i památné bitvy u Bachmače. Byl dvakrát zraněn a za své schopnosti a statečnost byl v únoru 1919 povýšen již na kapitána. O rok později se konečně vrací s legiemi domů, do nového Československa.

Služba v Československé armádě

Po návratu domů zůstal v armádě. Přestěhoval se do Prahy a oženil s Annou Steinbachovou, děti s ní však nikdy neměl. S rozvojem letectví v Československu začala roku 1924 i jeho letecká kariéra. Avšak již v počátcích, po dvou haváriích, se projevila jeho manuální nešikovnost, která mu zabránila stát se dobrým pilotem. Svou manuální nešikovnost si však Karel kompenzoval vynikajícími taktickými schopnostmi, kterými přispěl k budování moderního československého letectva. Roku 1937 byl jmenován brigádním generálem.

Druhá světová válka

Po německé okupaci 15. březnu 1939 již nebylo pro Janouška v zemi bezpečno, proto v listopadu 1939 utekl z Protektorátu Čechy a Morava do Francie, kde začal jeho druhý boj za svobodu Československa. Po kapitulaci Francie odplul v červnu 1940 do Anglie. Zde organizoval působení československého letectva v rámci RAF a stal se Generálním československým inspektorem letectva, což znamenalo prvním mužem československého letectva. V Anglii se Janouškovi dostalo mnoho uznání a poct. Jeho veličenstvem králem Jiřím VI. mu byla propůjčena hodnost Air Vice Marshal, současně mu byl udělen vysoký anglický řád Knight Commander of the Honourable Order of the Bath, v květnu 1945 získal hodnost Air Marshal. 8. května 1945 sice skončila v Evropě druhá světová válka, ale českoslovenští letci se do vlasti, kvůli sovětskému tlaku mohli vrátit až v srpnu. Po příletu na Karla Janouška a jeho letce čekaly zasloužené oslavy, pocity vděčnosti a uznání.

Odsouzení a rehabilitace

Po únorovém převratu v roce 1948 však byl Janoušek propuštěn z armády a po vyprovokovaném pokusu o emigraci byl degradován na vojína a odsouzen na doživotí. Do roku 1960 prošel nejrůznějšími věznicemi, dokonce i obávaným Leopoldovem, kde s vězni bylo zacházeno jako s otroky. V roce 1960 po amnestii prezidenta republiky byl Karel Janoušek propuštěn z vězení. Poté začal jeho poslední boj, boj za očištění svého jména. V roce 1968 byl definitivně zproštěn viny, ale plného zadostiučinění, návratu hodnosti a vyznamenání se mu dostalo až po roce 1989. Toho se však již Karel Janoušek nedožil, zemřel v Praze v roce 1971.

 


 

Josef KAINAR

kainar

Rodina

Josef František Kainar, jak zní celé jeho jméno, se narodil 29. června 1917 v Přerově v železničářské rodině. Život v blízkosti nádraží, ruch, náročná práce otce a mnoho dalších byly příčinou toho, že se rodiče dne 30. června 1927 rozvedli. Matka s dcerou Irenou, které bylo již 19 let, odjely na Slovensko neznámo kam. Syn Josef zůstal s otcem, který se však téhož roku oženil znovu, a to 13. srpna 1927 v Olomouci.

Školní léta

Jako prvňáček začal Josef Kainar chodit do obecné školy v Palackého ulici v Přerově 1. září 1923. Na obecné škole patřil žák Josef Kainar k premiantům. Způsob hodnocení a klasifikace měly zcela odlišnou podobu od dnešního vysvědčení nebo předmětů vůbec. I přes některé problémy ve škole se rodiče rozhodli přihlásit chlapce ke studiu na přerovském gymnáziu. Na gymnaziální studia mladého Kainara v Přerově v letech 1928 – 1934 nesporně působily rodinné události. V této době již zažíval své první publikační úspěchy, když mu ve školním roce 1932/33 otiskli v celostátním studentském časopisu karikaturu Ovidia jako výpravčího. 5. května 1934 se mladý Kainar z nešťastné lásky pokusil o sebevraždu, když si prostřelil břicho revolverem svého spolužáka. Za tento čin mu byla udělena pokuta 30 Kčs.

Gymnaziální a vysokoškolská léta

V Kainarově dětství rozhodně byl vliv literárního a kulturního zázemí, které v Přerově v době první republiky nesporně bylo. Musely na něj nepochybně zapůsobit i politické události, které v době pobytu v Přerově prožil nebo o nichž jako Přerovák musel být informován. Na Gymnáziu Jakuba Škody studoval v letech 1928 – 1934. V roce 1934 odjíždí z města, kde zažil dobré i zlé – s rodinou se stěhuje do Olomouce a začíná studovat na Státním československém gymnáziu v Olomouci. Vlivem choroby však Kainar nepostoupil do septimy a byl nucen nastoupit na gymnázium v Hlučíně. Zapsal se do paměti jako průměrný student s nadprůměrným nadáním uměleckým, dobrý muzikant a společník, veselý mládenec, na něhož bylo spolehnutí. Po maturitě se rozhodl studovat na filozofické fakultě v Praze. 17. listopadu 1939 musel předčasně ukončit vysokoškolské studium. Kainar zřejmě nebydlel v koleji, a tak ušel zatčení a koncentračnímu táboru.

Práce

Vystřídal mnoho povolání. Jeho otec se přestěhoval z Ostravy do Řepiště. Když okupanti zavřeli vysoké školy, vrátil se Kainar domů. Necelý rok pracoval na nádraží jako pochůzkář na trati, později v kanceláři. Pak se živil jako profesionální kytarista v Doležalově orchestru. Střídavě pracoval na pile v Ostravici a v Doležalově orchestru. V Ostravici nakonec zůstal skoro do konce války. V roce 1945 se Kainar rozhodl dokončit filozofickou fakultu. Zdržel se v Brně a s plánovaným studiem skončil. Do Brna se přestěhoval, stal se redaktorem Svornosti. Ze zaměstnání brzy odešel. Spolupracoval se Svobodnými novinami. V Brně navázal nová přátelství a oženil se. V roce 1954 si léčil v sanatoriu poruchu látkové výměny. V 60. letech spolupracoval s filmem, rozhlasem, televizí a časopisy. Je autorem písní, komentářů, dialogů, povídek a pomocným režisérem. Roku 1956 odešel do Prahy a rozvedl se. V tomto období vydává knihy, publikuje v časopisech. Znovu se oženil. V padesáti letech byl jmenován zasloužilým umělcem. Chtěl se vrátit k divadlu. Josef Kainar 16. 11. 1971 zemřel. Poslední rozloučení s ním se konalo v Strašnickém krematoriu.

Dílo

Kainarovými nejznámějšími sbírkami jsou – Tulák spí na louce (1935), Příběhy a menší básně (1940 – 1941), Dvůr, Nové mýty (1946). Dále kniha Velká láska (1947), Osudy, Český sen, Jižní Morava, Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň (1960). Poslední sbírkou je kniha Moje blues (1966). Jeho posmrtnou sbírkou je Včela na sněhu. Za života psal i písňové texty, tvořil rozhlásky, karikatury a knížky pro děti.

 


 

Pavel NOVÁK

novak

Život

Hudební skladatel, textař a zpěvák Pavel Novák se narodil 10. 3. 1944 v Přerově. V letech 1954 – 1962 studoval na dnešním gymnáziu Jakuba Škody, poté pokračoval ve studiu na vysoké škole a stal se učitelem. Dnes žije s rodinou v rodném Přerově a se svou skupinou ročně absolvuje více než šest stovek vystoupení. Koncertuje nejen pro dospělé posluchače, ale zpívá i na plesech a zábavách a především se velmi intenzivně věnuje vystupování pro děti.

Hudební tvorba

Nejširší veřejnosti je znám především díky písničkám, které se hrály zejména v sedmdesátých letech minulého století. Jmenovat můžeme například písně Pihovatá dívka, Malinká nebo Nádherná láska. Vystupoval se skupinami Synkopa, VOX, Proton, Family. V roce 1967 se stal bronzovým slavíkem. V roce 2002 oslavil 40 let koncertování. Od roku 1962 absolvoval 20 000 koncertů, plesů a zábav. Složil více než čtyři stovky písniček, napsal tisíc textů a za vlastní tvorbu byl oceněn nejrůznějšími cenami. Na svém kontě má stovku singlů, dvacet alb, z nichž některé vyšly i v tehdejší NDR a na dalších padesáti se podílel. Koncertoval po celé Evropě, v Americe, Kanadě, Austrálii a řadě dalších států. Zpíval také v Cannes. Po roce 1990 vyšly výběry s největšími hity a v roce 2001 dvě systematicky utříděná alba „Pavel Novák včera, dnes a zítra" a „Pavel Novák sedmkrát jinak". V roce 2002 přibylo MC a CD „Pavel Novák, VOX a hosté".

Tvorba pro děti

Jako vystudovaný učitel podrobně zpracoval a napsal šest tématicky zaměřených výchovných pořadů pro děti „Budeme si zpívat". Ke každému vyšlo i stejnojmenné album (MC, CD) s písničkami a zpěvníček. Dětem je rovněž určena kniha pohádek a videokazeta „Tradice a zvyky", která vyšla v roce 2002.

Spisovatelská tvorba

Pavel Novák je rovněž úspěšným spisovatelem. Po knížkách „Jak jsem zpíval klokanům" o australském turné a „Příbězích z vody a bláta", kde popisoval povodně, které se v roce 1997 nevyhnuly ani jeho domu, mu vyšla v závěru roku 2000 obsáhlá (500 stran) vzpomínková knížka „Vyznání". V létě a na podzim roku 2000 podstoupil dvě těžké operace, při kterých mu byl odstraněn zhoubný nádor. Následovalo pětatřicet radioterapických ozáření a při dvaačtyřicetidenní hladovce zhubl o třicet kilogramů. Svůj boj na život a smrt však nevzdával a nadále zpíval a koncertoval. Koncem roku 2001 dokončil čtvrtou knihu s názvem „I smrt se bojí", na kterou v nedávné době navázal titulem „Byly to dny, už jsou to roky".

V roce 2007 oznámil, že ze zdravotních důvodů končí s kariérou, kterou definitivně ukončil až 9, února 2011. Do posledních chvil bojoval statečně se zákeřnou nemocí a do posledních chvil také koncertoval, kdykoliv mu to jen zdravotní stav alespoň malinko umožnil.

Všechna jeho díla literární i hudební jsou podchycena na Wikipedii.

 


 

Vilém TAUSKÝ

tausky

Rodina

Narodil se 20. července 1910 v Přerově v židovské rodině s velkým hudebním zázemím. Jeho matka byla operní pěvkyní, strýc slavný operetní skladatel Leo Fall. Do okruhu rodinných přátel Tauských patřili Rudolf Firkušný nebo vdova po Antonínu Dvořákovi Anna. 

Studia

Vilém Tauský od sedmi let hrál na klavír. Od roku 1920 studoval na přerovském gymnáziu, v roce 1928 úspěšně odmaturoval. Na přání své rodiny začal studovat v Brně práva, ale přešel na studium skladby na brněnskou konzervatoř. Studoval u Leoše Janáčka a Viléma Petrželky.
Po absolutoriu a zisku Státní ceny za skladbu Symfonietta pro orchestr, pokračoval v Praze ve studiu na mistrovské škole Josefa Suka a Zdenka Chalabaly.

Válka a emigrace

Po německé okupaci v roce 1939 utekl do Paříže. S československými dobrovolníky, z nichž sestavil vojenský band, pak o rok později dorazil do Británie. Do konce války řídil český armádní sbor a dirigoval Smetanovu mou vlast s liverpoolskými filharmoniky. Byl odměněn Československým válečným křížem 1939.
V padesátých letech se usadil ve Spojeném království. Řídil orchestry zaměřené na lehčí žánry i na klasiku. Prosadil se i v opeře. Propagoval českou hudbu. V roce 1955 uvedl jako první na světě koncertní cyklus všech šesti symfonií Bohuslava Martinů, poprvé také ve Spojeném království dirigoval Smetanovu Hubičku. Tauský se věnoval i pedagogické činnosti, dlouhá léta vedl dirigentské kurzy na londýnské hudební akademii Guildhall School of Music.

Kontakty s vlastí

V roce 1974 přijel poprvé po svém nuceném odchodu z vlasti na Moravu. Dirigoval v Brně, Ostravě a v Olomouci. O rok později zavítal i na Slovensko.
Hudební fakulta Akademie muzických umění v říjnu 2000 udělila tehdy devadesátiletému Tauskému zlatou medaili za zásluhy o českou hudbu.
Vilém Tauský zemřel 16. března 2004 ve věku nedožitých čtyřiadevadesáti let.

 


 

zapletal

Florian ZAPLETAL
Dětství a školní léta

Florian Zapletal přišel na svět 10. 6. 1884 v Bochoři v rolnické rodině. Na přerovském gymnáziu studoval v letech 1895/1896 v první třídě a ve školních letech 1900/1901 – 1902/1903 ve čtvrtém a šestém ročníku. Maturoval na gymnáziu v Místku a roku 1905 se zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Tam byl jeho profesorem budoucí prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk.

Láska k umění

Roku 1907 musel Zapletal narukovat do armády a o rok později sloužil na Jadranu, v chorvatské Pule. Tam se bouřlivě probudil jeho zájem o výtvarné umění. Dějiny a teorii umění začal studovat na vídeňské univerzitě. Po roce stráveném ve Vídni pokračoval ve studiu umění na Univerzitě Karlově. Velký vliv tu na něj měl Otakar Hostinský. Zapletal se po studiu stal novinářem a své články s kulturní tématikou publikoval v periodikách Obzor, Pozor a Čas. Pro veřejnost objevil v knize „Světový malíř – Hanák" zapomenutého malíře moravského původu období baroka Martina Chvátala. V roce 1913 vykonal cestu do Itálie, kde pozorně studoval výtvarné památky. Ani Zapletalovi se nevyhnula první světová válka. Byl odeslán s jednotkou na karpatskou frontu. Zdokumentoval východoslovenské dřevěné chrámy. 14. 11. 1914 s celou jednotkou přešel na ruskou stranu. Od listopadu 1915 se stal hlavním redaktorem týdeníku Čechoslovák, vycházejícího v Petrohradu. I v Petrohradu studoval umělecké sbírky muzeí. Seznámil se se spisovatelem Maximem Gorkým. Zkoumal staré ruské ikony a jako vynikající znalec dějin ruského výtvarného umění uveřejnil v časopise Tribuna studie o estetice a technice ruské ikony.

Podkarpatská Rus

Dne 17. 5. 1921 byl Florian Zapletal jmenován „šéfem tiskové služby Podkarpatské Rusi". Poznal tu nejen krásy dřevěných kostelíků, ale i katastrofální podmínky života obyvatel této části Československa. V červenci 1920 se stal poradcem JUDr. Žatkoviče pro vojenské otázky. Poukazoval na neutěšenou situaci na Podkarpatské Rusi. Nikdy se nezdráhal vyjádřit své názory, byť ho za to často čekaly nepříjemnosti. Psal pravdu za každých okolností. Důkazem toho je jeho ostrý dopis svému bývalému profesorovi, prezidentu Masarykovi. Po odchodu z Užhorodu pracoval Zapletal na krátký čas na Ministerstvu národní obrany. Působil jako aktivní člen mnohých vědeckých společností. Roku 1921 vydal cennou knihu „Rusíni a naši buditelé" – byla to první monografie česko – ukrajinských styků.

Láska k rodnému kraji

Florian Zapletal ve své publikační činnosti nezapomínal na střední Moravu. Velký význam má jeho práce „Přerov v minulosti" z roku 1936. Představuje komplexní pohled na dějiny města od 12. století do 19. století. Z téhož roku je také dílo „Prvních sto let v dějinách města Přerova". Dalším oblíbeným tématem Zapletalova zkoumání bylo husitství v jeho rodném kraji. Roku 1938 vydal dvě studie, shrnuté do jednoho sborníku: „Počátky husitství v Přerově a jeho širším okolí" a „Vztahy Jana Jiskry z Brandýsa k Přerovsku". Zapletal je též autorem prací o minulosti Hranic a Bystřice pod Hostýnem. Často spolupracoval s regionálním vlastivědným moravským tiskem. Zapletalovou životní vášní bylo fotografování. Florian Zapletal zemřel 16. 10. 1969. Je pochován v rodném Bochoři.

Precheza